Dostala jsem trekové hole. Otázku, proč, vždyť eště nejsi „tak“ stará, přecházím bez komentáře. Na léto jsem si vymyslela přechod Pyrenejí bez podpory, tak musíme s Alešem malinko potrénovat. A taky si chceme vyzkoušet staronové skialpové lyže, které jsme dostali od kamaráda.
Takže balíme. Když k lyžím přidáme ještě mačky a cepíny, jsou naše batohy (už tak plné k prasknutí) ověšené jako hokynářský stánek. Vlakovou uličkou prolézáme bokem, jen tak tak. Sluníčko praží a naše výbava v kombinaci s trikem s krátkým rukávem podněcuje mnohé kolemjdoucí k připomínkám a udiveným otázkám.
V Žilině:
Kde je eště sneh?
No, doufáme, že tady u vás na kopci!
Procházíme kolem univerzity, pak kolem mezinárodní holubářské (poštovní) stanice, přes závodní dráhu... A stoupáme a stoupáme. Přímo vzhůru. Na Slovensku toitž serpentiny ještě nevynalezli. Zlatý hůlky! 1000 m n. m. a sníh pořád nikde. Jen sem tam nějaké špinavé zbytky. Předbíhá nás pár s návleky na botách. Že by přeci jen? Dalších tři sta výškových metrů a je to tady. Přehoupli jsme se přes Minčol (1363 m n. m.) a míříme k lyžařskému středisku Martinské hole. První lyžařský vlek tu postavili už v roce 1957, teď ale všechny vleky stojí. Sezóna skončila. Navíc jsou Velikonoce, a to se všichni radši zabývají pletením korbáče, než funěním po svých do kopce. Pár nadšenců i tak potkáváme, ale většinou jsme na svazích sami. Stanujeme u chaty pod Dlouhou lúkou, nedaleko pramene. Noci jsou větrné a tak poprvé využíváme i sněhové límce. To jsou takové ty „manžety“, které prodlužují stanovou střechu a obvykle zůstávají kvůli lepšímu odvětrání srolované. Teď jsme je rozbalili, naházeli na ně sníh a je to znát. Uvnitř jsou i při silném větru jen mínus dva. Stejně se ale balíme do několika vrstev.
Během dní v roli skialpových zelenáčů osaháváme terén a žasneme nad tím, jak rychle se jízdní podmínky můžou měnit. Ráno čerstvě napadaný jemňoučký sníh taje do mokré břečky, aby se vzápětí stal zledovatělým zrcadlem. Oslepující slunce střídá hustá chumelenice a hned na to mlha a zase sluníčko. Lyžování s batohem a kličkování mezi stromy nám ještě moc nejde, ale holiny si užíváme naplno. A abychom si vyzkoušeli i chození, vydáváme se paprskovitě po hřebenech na sousední vrcholy, kam až nás to pustí. Někdy je těsně před cílem potřeba lyže sundat a k nejvyššímu bodu dojít po trávě, usadit se do ní, kochat se výhledy a chroupat čokoládu. A tak je nám líto, když po pár dnech zase scházíme do údolí, abychom stihli v Žilině vlak. Měli bychom se na cesty vydávat častěji. Tak snad v létě ty Pyreneje. 750 km by nás uspokojit mohlo.
Zachytili jsme pro vás některé momenty.
