Tolik sprostých slov, jako včera večer už jsem dlouho neřekl. A stejně to nepomohlo. Tuba drahého lepidla, kterou jsme ten den koupili se zasekla a byla na vyhození, epoxidová pryskyřice nám mezi tím ztuhla v kelímku, vyměřené a nařezané dřevo najednou nepasovalo, kam by mělo, do toho padla tma.

Malá fotoreportáž z koncertu skupiny Houpací koně.

Koukáme na oblohu, na které štěbetají divoké husy. Letí směrem na západ. Vrací se do svých letních hnízdišť nebo si jěště letí udělat výlet někam, kde to neznají? Zkrátka jsou na cestě. I my se na ni těšíme.

„Staň se rozhlasovým reportérem,“ vábí leták s velkým modrobíle pruhovaným L v levém dolním rohu. Jeden by čekal spíš nabídku kondičních jízd v autoškole. Necháme se překvapit.

Jsme prknařská rodina. Tedy myšleno tak, že když napadne sníh, vyhrabeme na půdě snowboardy a vyrazíme u nás na kopec.

Letos nám Vánoce začaly opravdu brzy. Ve středu 21. 12. přijela babička z Prahy a přivezla první dárky.

Na kopci svítí slunko a dole se válí husté bílé mraky.

Šárka ještě stále čeká na suchu, ale nám to nedá a snažíme se na život na vodě připravovat. Anebo rovnou na život pod vodou. Díky Edovi, který má v Litoměřicích potápěčskou školu, jsme si mohli vyzkoušet potápění s přístrojem. Já s Katkou jsme trochu tápali, ale kluci, kteří byli už podruhé, byli jak ve svém živlu.